Blog

„Jsem táta Terezky a Jakuba a obě své děti jsem naučil číst. Skutečně číst. Co víc, kromě rodičovské lásky, jsem jim do života mohl dát?

„Ať se Vám čtení stane největším dobrodružstvím na světě.“

„Knížky a čtení pro mě představovaly povinnost, které jsem se, stejně tak jako každé dítě, snažila vyhnout. Můj otec to se mnou ale nevzdal. Četl si se mnou. Dokola a dokola a dokola. Až jsem konečně v knížkách spatřila to, pro co je do dnešního dne miluji. Je to právě ta možnost být alespoň na moment v naprosto jiném světě. Je to možnost přestavět zdi svého pokoje na svět, který existuje pouze v mé hlavě, ale svět, na který už nikdy nezapomenu. A především svět, do kterého se už vždycky chci vracet.“

„Hned, co jsem se naučil číst, mi můj otec řekl, ať si vyberu nějakou knihu ‒ následně stanovil počet stran a sdělil mi, že nyní je to jedna z mých mála povinností: denně číst, a to předem stanovené množství stránek. Tři strany, pět stran, záleželo na knize, její náročnosti i rozsahu. Souhlasil jsem; byl to ostatně můj otec, proč bych ho měl v tak útlém věku zpochybňovat? S rostoucím věkem se měnil jak výběr knih, tak počet stran, který ale nikdy nebyl nijak závratný; četbě vždy stačilo věnovat sotva půl hodiny a měl jsem hotovo. Někdy jsem se vzbouřil a otázky jako „Proč musím číst, táto?” a „Jak dlouho ještě budu muset číst?” můj otec slýchával často. Byl ale neústupný a já musel konstatovat, že půlhodina času (půlhodina povinnosti) byla naprosto ničím v porovnání s privilegii, které mi jinak rodiče poskytovali.