DOBRODRUŽSTVÍ PRO VŠECHNY DĚTI A PRO KAŽDÉHO DOSPĚLÉHO, KTERÝ NEZAPOMNĚL NA SVOJE DĚTSTVÍ.

KAPITOLA I. – CO UDĚLÁŠ?

„Chcete-li, aby byly vaše děti chytré, čtěte jim pohádky. Chcete-li, aby byly ještě chytřejší, čtěte jim více pohádek“

Albert Einstein

„Co uděláš?“

„Co uděláš?“

„Co uděláš?“

Vypadalo to jako trojitá ozvěna. Ale Terezka moc dobře věděla, že to žádná ozvěna není. Její pomocníci, a dnes už vlastně dobří kamarádi, to řekli skoro jedním hlasem, a přitom každý po svém. Právě to v ní vyvolalo nutkání ten krok udělat okamžitě.

Muž s dýmkou, Panáček s dlouhým nosem i Chlapec s kordem na ní v setmělém pokoji upřeně koukali a čekali, jak se ona sama rozhodne. Před půlrokem ji společně s dalšími pomocníky pomáhali odhalit pachatele loupeže století. Pachatele, který dětem krade čtení. Nebylo to pátrání jednoduché, ale Terezka se ukázala jako dobrá žákyně a pod jejich vedením svého pachatele odhalila. Odměnou jí za to bylo poznání, že čtení je největší dobrodružství na světe. Společně tu teď ale stojí s myšlenkou, že oni ji tentokrát pomoci nemohou.

„A vy mně tedy nemůžete pomoci?“ zeptala se tichým hláskem Terezka jako kdyby četla jejich myšlenky.

„Ne,“ řekl až nečekaně chladně Muž s dýmkou. Terezka posmutněla.

Zachránit se to pokusil Panáček s dlouhým nosem: „Já si myslím, že ti budeme moci pomáhat.“ Jen to dořekl a jeho nos se mu prodloužil na znamení, že lže o dobrý půlmetr.

„Lhát se nemá!“ podotknul směrem k Panáčkovi Chlapec s kordem.

„Ale říct to tak chladným hlasem jste také nemusel,“ nešetřil Chlapec ani Muže s dýmkou.

Terezka pochopila, že jsou její kamarádi nervózní. Taky věděla proč. To rozhodnutí bylo těžké nejenom pro ni, ale i pro ně. Byla ráda, že sedí na své posteli, protože cítila, že se ji trochu třesou kolena.

Má to udělat. Nemá to udělat. Má to udělat. Nemá to udělat.

Všichni společně koukali na otevřeně dveře, které vedly… To je právě ten problém. Kam ty dveře vedou?

Asi Vám přijde divné, že Terezka sedí na posteli u sebe v pokojíčku a neví kam vedou jediné dveře z jejího pokoje. Normálně vedou na chodbu odkud může seběhnout po schodech dolů a pak ven do zahrady u jejich domu. Když by byla dole, mohla by jít do obývacího pokoje a pustit si televizi. Nebo si skočit do kuchyně a z lednice si vzít kus dortu, který pekla maminka. Nebo k rodičům do ložnice. Kouknout se na mámu a tátu. Nebo může z chodby zahnout doprava a jít se podívat na bráchy pokoj. Nikdo však dnes večer není doma.

Teď hledí na ty dveře, na otevřené dveře a nic tam nevidí. Jenom světlo. Bílé světlo, které ji v té tmě trochu bodá do očí.

„Terezko, soustřeď se. Za chvíli bude půlnoc,“ promluvil vlídně Muž s dýmkou.

Půlnoc. Normálně v tuhle dobu spí. Normálně v tuhle dobu spí celý dům. Máma, táta a… brácha.

Teď už věděla, co musí udělat. Věděla taky proč to musí udělat. A věděla, že to udělá.

„Běží poslední minuta,“ pípnul stísněným hlasem Panáček s dlouhým nosem, kterému se již nos vrátil na normální délku.

„Udělám to,“ řekla rozhodným hlasem Terezka. Řekla to tak jistě, že i Muži s dýmkou vypadla dýmka z úst. Terezka vstala ze své postele. Obejmula se se všemi třemi najednou a řekla: „Přátelé jsem ráda, že jste dnes přišli a všechno mně řekli.“ Otočila se a vkročila do světla ve dveřích.

Téměř současně s tím, jak se v dálce ozvali kostelní zvony odbíjející půlnoc, se dveře zavřely. Všichni tři byli zvědaví, kam vlastně Terezka zmizela, a tak byli jedním skokem u dveří. Muž s dýmkou vzal za kliku, dveře otevřel a… chodba, před nimi schody dolů, vpravo dveře do pokoje jejího bráchy Kuby. Všichni tři pochopili, že Terezka je na místě, kam oni nemohou. Tušili, kam šla. O tom místě hodně slyšeli, ale protože je to jiné království než to jejich, věděli, že oni tam Terezce nepomohou. Možná ale, až se vrátí, pokud se vrátí, budou ji moci zase pomoci.

„Já si ale stejně myslím, že to Terezka všechno vyřeší za jeden večer a zítra už si s ní budeme povídat, jak to celé rychle udělala,“ řekl Panáček s dlouhým nosem. Jeho nos už byl zase dlouhý.

„Už zase lže ten dřevák,“ smál se mu Chlapec s kordem. 

„Nebudeme si nalhávat, že to bude složitý případ,“ povzdechnul si Muž s dýmkou. „Určitě těch večerů bude víc.“

To ještě netušili, že těch večerů bude celkem 24.

Půlnoc právě odbila první den měsíce prosinec a venku začalo sněžit.